THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Líbili se velmi už na loňském Hit The Pit fest-u. Rytmicky výborně sladěný metalický hardcore dokázal přilákat a udržet pozornost po celou dobu vystoupení této slovenské úderky. Očekávání od studiové nahrávky byla tedy zcela logicky vysoká.
Jelikož doba už od oficiálního data vydání "Burial Of Evil" trošku pokročila, nejedná se o žádnou horkou novinku, což však samozřejmě nikterak neubírá na hodnotách tohoto materiálu. První, co mě velmi příjemně překvapilo a navnadilo, je po všech stránkách vynikající, až krystalicky čistý zvuk. S volbou osvědčeného hostivařského studia se zřejmě nedá šlápnout vedle. Nemá cenu dišputovat nad faktem, že špatný zvuk dokáže pohřbít i sebelepší nahrávku a naopak, ten dobrý dokáže v plné nahotě odhalit hráčské i kompoziční slabiny kapely. V tomto případě však naštěstí nedochází ani k jednomu.
Po kratičkém gangsterském intru vypůjčeném z nějakého filmu (po jehož původu se mi nechtělo pátrat) přichází mohutná riffová lavina, která je na tom se schopností strhnout na sebe pozornost úplně stejně jako v případě živého vystoupení. Kytary chvíli nekompromisně sekají a řežou, aby vzápětí daly prostor melodickým kytarovým linkám, které místy připomenou melodicky znějící kapely ze Skandinávie. Dalo by se říci, že ač se ABHORRENCE hlásí hlavně k HC scéně, lze v jejich tvorbě najít i poměrně velké množství metalových prvků. Ať už se jedná o zmiňované kytarové motivy anebo o polohu vokálu, který je posazen spíše do grindového chropotu s občasným čistě znějícím deklamováním. Velikou pochvalu zasluhuje ovšem rytmická část. Hawainovy bicí jsem chválil už ve své reportáži z Hit The Pit-u a to samé defacto mohu říct i nyní. Jeho variabilní a přesná hra, mající ve svém rejstříku vše potřebné od hardcoreově skotačivých středních temp až po nějakou tu sběsilou sypačku, dodává hudbě ABHORRENCE ten správný glanc. Lze tedy prohlásit, že "Burial of Evil" jest nahrávkou výbornou a svým způsobem i originální, protože je z ní cítit vlastní xicht, který si kapela pomalu, ale jistě buduje.
Pochválit ještě mohu kvalitně zpracovaný booklet včetně poněkud militantního loga kapely (její postoje nejsou o nic smířlivější - viz. texty) a vůbec celkové zpracování tohoto kousku. Řadíte-li se k neortodoxním posluchačům hardcore, nedbajícím na "čistotu" svého oblíbeného žánru anebo na druhé straně vyznáváte melodicky pojatý a instrumentálně velmi dobře provedený brutální metálek, tak ABHORRENCE jsou tu pro vás. Srát na škatulkování a žánrovou autonomitu!
... Řadíte-li se k neortodoxním posluchačům hardcore, nedbajícím na "čistotu" svého oblíbeného žánru anebo na druhé straně vyznáváte melodicky pojatý a instrumentálně velmi dobře provedený brutální metálek, tak ABHORRENCE jsou tu pro vás ...
8 / 10
1. A Punishment For Every Crime
2. White Imbecility
3. Words Of Fuckin' Truth
4. R.I.P.
5. False Reality
6. Abandonment
7. The Ignorance Of Justice
8. Traiter
Velmi prijemne prekvapenie zo slovenskej HC sceny aj ked v tomto pripade poriadne metalovo podfarbenej. V kazdom pripade, zdraham sa pouzit vyraz metalcore, kedze tvorba Aborrence je namile vzdialena trendovym americkym srackam. Dokonca aj ten ich radikalny postoj im verim a za skutocne presvedcenie pridavam jeden bod naviac.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.